Otázky, odpovědi, informace, zajímavosti

Publikováno v Novinách městské části Praha 6 "Šestka" z února 2023

Hedvika Čenková: Má nejoblíbenější vycházka vede na Ořechovku

Je pravidelnou průvodkyní a organizátorkou vycházek Prahou 6. Má zde připravenou zhruba šedesátku tras, převážně pro místní. Turisté a cizinci sem moc často nezavítají. Je škoda, že šestku opomíjejí. Je zde spousta nádherných věcí, ale turisté jsou možná trochu líní a Praha 6 je na ně příliš velká," říká Hedvika Čenková.

Co dělá průvodce v zimě, kdy je na procházky chladno a do Prahy jezdí málo turistů?

Provází. Turisté jezdí stále, proto se provází od jara do zimy a od zimy do jara. Já už turisty neprovázím téměř vůbec, hodně se specializuji na odbornější vycházky pro Pražany a baví mě chodit v částech mimo turistická centra.

Je velký rozdíl provázet cizince a místní?

Nebetyčný rozdíl. Provázet cizince znamená umět odborné termíny a nezachází se většinou do takových podrobností. Procházíte s nimi hlavně historické centrum a zůstáváte spíš u jednodušších informací. Když se mi stal úraz, nemohla jsem pracovat a měla nasmlouvané procházky pro Pražany, poprosila jsem kolegyně, které provázejí cizince, aby to vzaly za mě. Všechny poté shodně řekly, že už místní provádět nechtějí. Je to mnohem náročnější na množství informací a znalost detailů. Provázení cizinců je zase těžší po stránce jazykové.

Dokážou vás lidé na vycházkách něčím naštvat? Třeba že se hádají o fakta, vyrušují, koukají do mobilu?

Mě nikdo nevyrušuje, nekouká do mobilu a nedělá, že ho to nebaví. Protože takoví lidé na moje vycházky nechodí. Samozřejmě někdy když provádím střední školy, tak se to stává. Ale provázím přes dvacet let a už mě to nechává v klidu, a pokud se mě lidé snaží dostat do nějaké debaty, co dřív bylolepší a dneska je špatně, tak to ignoruji a nepouštím se do takové diskuze.

Proč se vám nechce provádět v centru? Je nudné jít popáté trasu Hradčany - Karlův most - Staroměstské náměstí?

Není to nuda nikdy. Historické centrum miluji, a kdybych chodila každý den po Karlově mostě, tak každý den tam budu v úžasu koukat na tu nádheru. O tom to není. Provádění v historickém centru je náročné, protože je tam hodně lidí a velký hluk. Centrum si raději procházím sama a vycházky dělám mimo něj. Ale stále mám skupiny, které chtějí do centra, nevadí mi to.

Říká se, že centrum Prahy mělo své zvláštní kouzlo na začátku 90. let, kdy byly paláce ještě neopravené, zašedlé, s dřevěným lešením a padající omítkou. Je to pravda?

Určitě. V té šedi vypadaly úplně jinak.

Byly hezčí?

Byly jiné. Zašedlé opadané fasády měly své kouzlo, ale nelze říct, zda byly, nebo nebyly hezčí. Jsem staromilec, byla bych ráda, kdyby v Praze zůstaly všechny původní domy, usedlosti a stavby, co se dnes bourají a nahrazují novostavbami.

Když turisté přijedou do Prahy poprvé, jsou nadšeni její krásou. Ale co když se sem vrátí podruhé, potřetí? To se asi nesmíří jen se stejnou vycházkou centrem. Jsou náročnější?

Určitě. Jsou náročnější a chtějí nadstavbu, tedy ne chodit za průvodcem s deštníkem, ale jezdit na segwayích, pivních kolech. K tomu já se ale nepropůjčím. Pokud bych měla provázet takovou skupinu, asi ji odmítnu. Naštěstí mám práce hodně, proto si mohu dovolit odmítat a vybírat organizace a lidi, s nimiž se mi dobře spolupracuje. Je to záruka toho, že lidé, kteří přijdou, budou milí a příjemní. Neprovázím tak, že bych jen mluvila o historii a umění a chrlila letopočet za letopočtem. Vítám vzájemnou komunikaci a k tomu potřebuji příjemné, vstřícné a pozorné publikum.

Kolik toho průvodce nachodí za den, týden?

Nevím. A nechci to vědět, protože toho nachodím tolik, že by mě to určitě vyděsilo, a pak bych chtěla déle zůstávat v posteli, protože jsem v podstatě línej člověk. Buď chodím, nebo ležím. Je pravda, že v leže se učím.

Hledáte v knihách tipy na nové vycházky? Nebo je to naopak, že vidíte krásné místo, a pak si k němu hledáte podrobnosti a zařazujete ho do průvodcovské trati?

To je zajímavé, ale mně se věcí dějí. Stává se mi to i v práci, že věci, informace nebo jednotlivé zajímavosti samy přicházejí. Jako by se mi vždy něco nového nabízelo.

To si žádá vysvětlení...

Často jen zaslechnu nebo si přečtu zajímavost a kolem ní pak postavím dvouhodinovou vycházku. Třeba jsem jednou zaslechla, proč se dalamánku říká dalamánek. Zdálo se mi to jako zajímavá historka spojená s určitým místem, a postavila kolem ní trasu.

Proč se říká dalamánku dalamánek?

Na Senovážném náměstí bývala vojenská pekárna. Protože tam byli francouzští vojáci, zvyklí na chleba z bílé mouky, zatímco u nás se peče z tmavé, tak se jejich chlebu začalo říkat pain d´Allemagne, česky chléb z Německa, což se čte pen dalemaň. Zkomolením těchto slov vznikl dalamánek.

Jedna historka vám stačí jako tip, abyste kolem ní vytvořila celou vycházku?

Vždy se kouknu do mapy, kam by se dalo jít v okolí, místo si projdu, nastuduji si literaturu, pak zjistím, že bych potřebovala přidat další místo a nastudovat další literaturu. Připravit vycházku znamená si ji sama nejméně třikrát projít a načíst spoustu literatury. Musím přiznat, že to mě na té práci nejvíce baví. Říkám si, tohle se bude lidem líbit. Myslím si to ještě večer před vycházkou, ráno se probudím a mám pocit, že nic nevím a nic si nepamatuji. To trvá prvních deset vteřin, a pak to rozchodím. Takto funguji celý život.

Tréma odezní vždycky?

Ano, beru si s sebou na každou vycházku zhruba třicetistránkový elaborát, listy svázané v průsvitných deskách. I když do nich někdy ani nekouknu, jindy jen nahlédnu, abych se podívala, zda mi neunikl nějaký detail nebo zajímavost, je to taková moje berlička v ruce, bez které bych asi nedokázala říct nic. Ale také hodně záleží na tom, o jakou vycházku jde. Když ji chodím každý rok, odříkám ji zpaměti. Ale jsou vycházky, které mám jen jednou za pět let, ty si musím zopakovat, podívat se do textů.

Kolik takových složek doma máte?

Teď si připravuji nové. Mam dojem, že dělám sto osmdesátou třetí.

Jaká část se jich týká Prahy 6?

To nedokážu přesně říct. Šestka je ohromná, ale asi třetina. Praha 6 je nevyčerpatelné téma. Každý rok se snažím, aby polovina vycházek, které zde připravuji, byly starší a polovina nová. Ty starší zařazuji, protože se stane, že někteří lidé nemohou přijít, tak se ptají, zda se trasa půjde znova. A ty nové proto, že mám na šestce ještě spoustu nezpracovaných míst.

Které vycházky patří k nejoblíbenějším? A proč některé zařazujete až po pěti letech?

Nejvíce tras chodím v Praze 6, protože ji nejlépe znám. Studovala jsem tady, pracovala jsem tady a stále pracuji. Mezi nejoblíbenější vycházky tady patří Baba, Ořechovka a Hanspaulka, ale i tato známá místa se dají pojmout z různých pohledů. Třeba nemluvím o architektuře, ale více se zaměřím na lidi, kteří tam žili. Speciálně na Ořechovce mám asi pět tras, zaměřené jsou jak na stavby, tak malíře nebo architekty, kteří v nich žili, a na jejich práci mimo šestku. Protože ale stále provázím pro různé společnosti, cestovní kanceláře a také rodiny nebo party kamarádů - dávám jim z mého portfolia vybrat a někdy si vyberou trasu, kterou jsem dlouho nešla.

Vaše nejoblíbenější vycházka vede kam?

Asi do zahradního města Ořechovka.

Jaká místa máte v Praze 6 ještě neprobádaná?

Loni jsem připravila teprve první vycházku na Břevnově a je tam daleko více míst, která nemám zpracovaná a stojí za to je vidět. Nebo zajímavá sídliště po stránce architektury.

V březnu začíná další sezona vašich šestkových procházek. Kam letos povedou?

Letos budu dělat nově opět Hanspaulku, ale z jiné strany. I tato trasa bude, jako některé předcházející, vycházet od Matěje, pak ale bude pokračovat ke stadionu Juliska, dále do kampusu technických škol, k nejnovější budově architektury podle návrhu architektky Aleny Šrámkové. Při tom na Hanspaulce projdeme například kolem vily Karla Štipla. V další procházce se vydáme na Petřiny, kde jsme ještě nebyli, a z Petřin dolů do Liboce. A z těch tradičních bych chtěla zopakovat Babu, zahradní město Ořechovka a uvažuji ještě o Hanspaulce, připravuji novou trasu, v okolí ulice Na Pískách.

Novinkou letošního roku jsou vycházky pro seniory...

Budou to nikoli vycházky, ale přednášky s promítáním. Jedna se bude týkat funkcionalistické Baby a chtěla bych ji pojmout nejen jako vyprávění o architektuře a historii, ale mám připravené i zajímavé příběhy obyvatel, ráda bych zařadila i pro zpestření hudbu, nebo úryvky z filmů, které se zde natáčely. Chtěla bych přidat také jednu písničku, kterou všichni znají a jejíž autor na tom místě bydlel, nebo ukázku z filmu, který se tam natáčel. Druhá přednáška se bude týkat rozhraní Bubenče a Dejvic, protože málokdo ví, kudy přesně hranice mezi nimi vede. Tuto přednášku bych opět ráda zpestřila zajímavostmi, například historií Matějské poutě, příběhem divadla Spejbla a Hurvínka...

Nebojíte se, že mezi seniory najdete hodně lidí, kteří vás budou přesvědčovat, že váš příběh se ve skutečnosti odehrál jinak, protože oni na tom místě bydleli a pamatují si to?

Na to já se spoléhám. Protože od lidí se dozvídám příběhy, které nejsou nikde napsané. Vše, co se takto dozvím, nelze brát jako bernou minci a ověřuji si to, ale osobní příběhy jsou nejlepší a hodně procházek jimi ozvláštňuji. Spoléhám tedy na to, že se od seniorů dozvím něco, co se jinde nedočtu.

Je těžší připravovat klasické procházky, nebo ty pro seniory a děti?

Každá vycházka je jiná, na každou se připravuji jinak. Ale pro děti je to asi nejtěžší, protože jejich otázky jsou k jádru věci a dospělého často nenapadnou, protože ty věci bere jako samozřejmost. Často na ně ani nemáme odpověď. Někdy si ty otázky dokonce poznamenám, abych byla příště připravená. Ale to se týká i otázek dospělých, nikdy nevím všechno.

Co vycházka po moderní architektuře, ty jsem ve vašem portfoliu zatím neviděla.

Co se týká moderní architektury, to jsem uvízla někde v třicátých letech minulého století. S moderní architekturou mám problém, protože ne všichni současní architekti staví tak, aby to souznělo s okolím. Ale máme zde i spoustu krásných staveb dobře osazených do historické zástavby, které nekřičí, koukejte, já sem tady a stála jsem hodně peněz. Proto miluji stavby a přestavby architekta Lábuse, jsou citlivé, dobře zasazené do okolí a na šestce jich máme hodně.

Můžeme se tedy těšit na vycházku po vilách Ladislava Lábuse?

Ne, ony jsou hodně daleko od sebe. S vycházkou se musíte vejít do hodiny a půl, maximálně dvou, protože - jak říkáme s kolegyněmi - pak už to baví jen průvodce.

Hedvika Čenková

⟶ vystudovala gymnázium a cestovní ruch

⟶ doplnila si kurz pro průvodce Prahou

⟶ později studovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě UK

⟶ dlouhodobě spolupracovala s Prague City Tourism nebo festivalem Open House Praha

⟶ pracuje v galerii a také pravidelně provází pro Muzeum hlavního města Prahy

⟶ pro Prahu 6 připravuje pravidelné vycházky městskou částí

⟶ k jejím zálibám patří historie, umění, četba, kynologie, posezení v kavárně a procházky přírodou

⟶ seznam jejích vycházek najdete na stránkách

www.velkouprahou.cz.

K břevnovské vycházce

Na jedné z vycházek do Břevnova vede trasa kolem vily Jaroslava Seiferta. Velmi milé čtení k tomuto tématu je vydaná korespondence herce Slovenského národního divadla Karla Chudíka s naším jediným nositelem Nobelovy ceny míru, básníkem a obyvatelem Břevnova Jaroslavem Seifertem. V této útlé knížce si přečtete vyznání Karla Chudíka z obdivu k poezii Jaroslava Seiferta a dozvíte se, že právě z těchto Seifertových básní se slovenský herec naučil češtině. A vzhledem k tomu, že to je soukromá korespondence, dočtete se i o těžkostech Karla Chudíka na Slovensku a o vzájemné podpoře a úctě mezi těmito dvěma osobnostmi. Korespondence trvala od roku 1973 téměř až do básníkovy smrti v lednu 1986.

Na bubenečském hřbitově

Na naší procházce hřbitovem v Bubenči jsme se zastavili u zajímavých náhrobků režiséra Jiřího Sequense a grafika Oldřicha Kulhánka. Nebyla jsem schopná odpovědět na Vaši otázku o autorovi těchto náhrobků. Zatím se mi podařilo v kanceláři hřbitovní správy zjistit, že oba jsou prací příslušníka rodiny režiséra Sequense. Nic bližšího zatím nevím, budu pátrat dál.

Ke karlínskému sídlišti Invalidovna

Při naší vycházce experimentálním sídlištěm Invalidovna jsem Vám vyprávěla o inspiraci Vladimíra Párala některými místy, která se objevují v jeho knize Radost až do rána. V knize se pravidelně Viola ubytovává v hotelu Olympik a Kazan Somr mnooho času tráví v již neexistující restauraci Experiment, jméno samozřejmě není náhodné, je právě spojeno s experimentální výstavbou na sídlišti. A co mě donutilo k úsměvu, je cena knihy